EVERYDAY TÝNA

Když přijedete do města, kde jste nikdy nebyli, těšíte se, až ho poznáte. Až si sednete do místní kavárny, dáte si místní specialitku a vylezete na místní kostelní věž! Jenže když přijíždíte někam s vědomím, že tu budete teď 10 měsíců žít, takové myšlenky nepřichází v úvahu a každý krok, který v den příjezdu uděláte, je plný neuvěřitelné nejistoty... Vlak měl dorazit na nástupiště ve 13:05, ale protože měl menší zpoždění, bylo jasné, že už tam budou naše tři hostitelské rodiny čekat. První, co jsem zahlédla, byly dvě obrovské americké vlajky. Pak jsem ale uviděla veliký modrý deštník. Vzhledem k tomu, že ten den bylo opravdu teplo a ani po výstupu z vlaku jsem si nevšimla jediného mráčku, napadla mě jediná věc! Už v naší mailové konverzaci se totiž má nová hostitelská máma ptala, jaká je moje oblíbená barva. Když se deštník přiblížil, začala jsem rozpoznávat i papírová písmena, která na něm byla nalepená - bylo to mé jméno. Neuvěřitelnou shodou náhod pasovalo mé jméno na všechny díly...

Dnes je to poprvé, co jsem se ráno vzbudila a měla jsem o čem psát. Nevím, proč jsem už na začátku nepopsala proces přihlašování na program, nebo proč jsem si nesedla hned po příjezdu k počítači a nenapsala, jaká byla cesta, jak vypadá můj pokoj, a jaké byly mé první dny tady. Možná to je tím, že po příjezdu je tolik nových dojmů a hlavně všechny v němčině, že člověk nemá sílu se soustředit na to, co píše, proč to vlastně píše a hlavně jestli to vůbec dává smysl… Každopádně dnes jsem tu se svým prvním článkem, tak doufám, že lidem, kterým jsem úplně do detailu neřekla, co se vlastně děje, to pomůže k pochopení mého kroku! Přesně před dvěma měsíci, konkrétně 4.9.15, jsem s dalšími pár studenty nasedla ve 23 hodin do žlutého autobusu Student Agency a vyrazila vstříc svému ročnímu dobrodružství v Německu. Ještě předtím, než se začnete divit, proč jsme neletěli letadlem, tak vezměte na vědomí fakt, že zabalit si na rok, není žádná sranda, a že vám v a...