To už jsem vážně tady? #mujrokvnemecku
Když přijedete do města, kde jste nikdy nebyli, těšíte se, až ho poznáte. Až si sednete do místní kavárny, dáte si místní specialitku a vylezete na místní kostelní věž! Jenže když přijíždíte někam s vědomím, že tu budete teď 10 měsíců žít, takové myšlenky nepřichází v úvahu a každý krok, který v den příjezdu uděláte, je plný neuvěřitelné nejistoty...
Vlak měl dorazit na nástupiště ve 13:05, ale protože měl menší zpoždění, bylo jasné, že už tam budou naše tři hostitelské rodiny čekat. První, co jsem zahlédla, byly dvě obrovské americké vlajky. Pak jsem ale uviděla veliký modrý deštník. Vzhledem k tomu, že ten den bylo opravdu teplo a ani po výstupu z vlaku jsem si nevšimla jediného mráčku, napadla mě jediná věc! Už v naší mailové konverzaci se totiž má nová hostitelská máma ptala, jaká je moje oblíbená barva. Když se deštník přiblížil, začala jsem rozpoznávat i papírová písmena, která na něm byla nalepená - bylo to mé jméno. Neuvěřitelnou shodou náhod pasovalo mé jméno na všechny díly deštníku! Opravdu to byla první věc, které mě při pohledu na to napadla :D
Pro mě to byly asi nejnejistější chvíle, které jsem si kdy mohla představit. Na jednu stranu jsem si byla vědoma toho, že jsem udělala opravdu velký a odvážný krok, ale na druhou stranu jsem v tu chvíli vůbec nevěděla, jestli to byl krok správný. Nechtěla jsem, a více méně jsem ani nemohla, vzít tento krok zpět, a proto jsem "hodila všechnu nejistotu za hlavu" a snažila se ze sebe vyplodit alespoň pár slov, které mi v němčině ještě v hlavě zůstaly.
Nápověda: Nepřipravujte se na to, co řeknete, až poprvé uvidíte svou hostitelskou rodinu, protože to stejně nakonec nedopadne a budete rádi, když si vzpomenete, jak se v dané řeči zdraví!
Protože moje hostitelská máma nemá auto, seznámila jsem se hned po příjezdu s jedním z jejích přátel, kterému vděčíme nejen za šoférování, ale i za zachycení našeho prvního společného dne :) Všechny věci jsme raz dva vyložili doma a vyrazili na procházku. Bohužel hned na to začalo pršet, a tak se nakonec veliký modrý deštník, tentokrát už ale bez písmen, výborně hodil. I přesto, že procházka byla opravdu hezká, těšila jsem se, až si sednu (celou noc a skoro půl dne jsem mimochodem seděla) a dám si něco teplého k jídlu a k pití.
Po půl hodince jsme dorazili k divadlu, kde se nachází sice menší, ale velice příjemná kavárna (naštěstí tam i vaří!). Nechtěla jsem dlouho čekat, a tak jsem se okamžitě rozhodla pro čaj a čočku. Sice jsem si hned první den nedala nic typicky německého, ale v tu chvíli mi něco teplého v žaludku stačilo.
Při cestě zpět jsem poznala první střípky města, kde se budu následujících 10 měsíců pohybovat. A byla jsem nadšená! Všude bylo spousty zeleně, budovy opravdu krásné a všechno bylo najednou tak blízko! Jediné, co mě trochu vyvádělo z míry, bylo neuvěřitelné množství cyklistů, kteří mají neustále přednost (nebo si to minimálně myslí!)
Protože jsem byla opravdu unavená, usnula jsem hned, jak jsme přišly z procházky!
O tom, jak probíhaly následnující dny snad někdy příště :)
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
Vlak měl dorazit na nástupiště ve 13:05, ale protože měl menší zpoždění, bylo jasné, že už tam budou naše tři hostitelské rodiny čekat. První, co jsem zahlédla, byly dvě obrovské americké vlajky. Pak jsem ale uviděla veliký modrý deštník. Vzhledem k tomu, že ten den bylo opravdu teplo a ani po výstupu z vlaku jsem si nevšimla jediného mráčku, napadla mě jediná věc! Už v naší mailové konverzaci se totiž má nová hostitelská máma ptala, jaká je moje oblíbená barva. Když se deštník přiblížil, začala jsem rozpoznávat i papírová písmena, která na něm byla nalepená - bylo to mé jméno. Neuvěřitelnou shodou náhod pasovalo mé jméno na všechny díly deštníku! Opravdu to byla první věc, které mě při pohledu na to napadla :D
Pro mě to byly asi nejnejistější chvíle, které jsem si kdy mohla představit. Na jednu stranu jsem si byla vědoma toho, že jsem udělala opravdu velký a odvážný krok, ale na druhou stranu jsem v tu chvíli vůbec nevěděla, jestli to byl krok správný. Nechtěla jsem, a více méně jsem ani nemohla, vzít tento krok zpět, a proto jsem "hodila všechnu nejistotu za hlavu" a snažila se ze sebe vyplodit alespoň pár slov, které mi v němčině ještě v hlavě zůstaly.
Nápověda: Nepřipravujte se na to, co řeknete, až poprvé uvidíte svou hostitelskou rodinu, protože to stejně nakonec nedopadne a budete rádi, když si vzpomenete, jak se v dané řeči zdraví!
Protože moje hostitelská máma nemá auto, seznámila jsem se hned po příjezdu s jedním z jejích přátel, kterému vděčíme nejen za šoférování, ale i za zachycení našeho prvního společného dne :) Všechny věci jsme raz dva vyložili doma a vyrazili na procházku. Bohužel hned na to začalo pršet, a tak se nakonec veliký modrý deštník, tentokrát už ale bez písmen, výborně hodil. I přesto, že procházka byla opravdu hezká, těšila jsem se, až si sednu (celou noc a skoro půl dne jsem mimochodem seděla) a dám si něco teplého k jídlu a k pití.
Po půl hodince jsme dorazili k divadlu, kde se nachází sice menší, ale velice příjemná kavárna (naštěstí tam i vaří!). Nechtěla jsem dlouho čekat, a tak jsem se okamžitě rozhodla pro čaj a čočku. Sice jsem si hned první den nedala nic typicky německého, ale v tu chvíli mi něco teplého v žaludku stačilo.
Při cestě zpět jsem poznala první střípky města, kde se budu následujících 10 měsíců pohybovat. A byla jsem nadšená! Všude bylo spousty zeleně, budovy opravdu krásné a všechno bylo najednou tak blízko! Jediné, co mě trochu vyvádělo z míry, bylo neuvěřitelné množství cyklistů, kteří mají neustále přednost (nebo si to minimálně myslí!)
Protože jsem byla opravdu unavená, usnula jsem hned, jak jsme přišly z procházky!
O tom, jak probíhaly následnující dny snad někdy příště :)
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
