Už to bude rok... #mujrokvnemecku
Když jsem dneska ráno vstávala, netušila jsem vůbec, co je za den. Vstala jsem z postele jako každý den levou:) nohou, vyčistila si zuby, nasnídala se a vyrazila do práce. Kvůli únavě a počasí jsem byla ale celý den poměrně neproduktivní, a tak jsem nakonec stejně skončila u mé věrné přítelkyně prokrastinace. V rámci ní poslední dobou často čistím telefon, a tak projíždím staré poznámky, fotky, aplikace a nebo třeba zprávy a všechno nepotřebné mažu. Asi by mi pořád nic nedocházelo, kdybych se konečně nedostala k odepisování na zprávy na Whatsappu. Né že by mi klasický smsky, emaily, messengery a instagramy nestačily, ale Whatsapp jsem si zařídila v Německu, abych se mohla dobře spojit hlavně s hostitelskýma rodinama a za tímhle účelem ho i zachovala. A jak jsem tak odepisovala mým hlavně německým rodinám a kamarádům, uvědomila jsem si,
že dneska je to přesně rok od dne, co jsem se vrátila z Německa!
Samozřejmě první, co mě napadlo, když jsem si to uvědomila, bylo: ten čas tak rychle letí! Ale na to já už asi nehraju. Spíš jsem tak zpětně zamyslela nad tím vším, co mě během tohohle roku a hlavně před ním potkalo.
Když jsem se loni touhle dobou vracela, byla jsem úplně jiný člověk a to nejen proto, že jsem měla 12 kilo nahoře a radši mluvila německy. Myslela jsem jinak. Když jsme přijeli na program, tak pro nás organizace udělala popříjezdový kemp, ze kterého si pamatuju jednu z nejdůležitějších vět: před programem vidíte svět přes červené brýle, když ale přijedete na program, tak za nějaký čas červené brýle schováte do kapsy a nasadíte si modré brýle, po návratu z programu nasazujete zpátky vaše původní červené brýle, jenže modré už do kapsy nedáváte, ty už navždycky zůstanou, a tak nakonec nemáte jen červené nebo modré brýle, získáváte jedinečné fialové brýle. Říkali nám to proto, abychom počítali s tím, že až se vrátíme, budeme mít nové a jiné názory, budeme jinak přemýšlet a věci uvidíme z úplně jiného úhlu, což asi každý z nás tak trochu čekal a někdo v to třeba i doufal, ale problém je, že se často s vašima fialovýma brýle neztotožňují ti, co se jim líbili vaše červené brýle. Počítala jsem s tím, že budu jiná a že si toho lidi všimnou a taky jsem se trošku bála, jak na to budou reagovat, ale jestli se někdo bojí, že to bude po příjezdu jako blbý, tak to je opravdu to nejmenší, čeho se bát!
Prvně jsme se seznamovali s rodinou. To byla sranda, protože ačkoliv se prý lidi normálně vrací z programů dospělejší, u mě to mělo opačný efekt. A tak se ze svědomitého, cílevědomého a poměrně konzervativního člověka stalo lehkomyslné dítě. Rodina mě ale přijala za svou a myslím, že už si na to za ten rok zvykli (a nebo se to možná i trochu zlepšilo).
V září ale přišla škola a té jsem se bála nejvíc. Protože jsem starý pardál s odkladem a moje škola je skvěle tolerantní, pustila jsem se do rozdílových zkoušek. Donesla jsem paní ředitelce plán učiva, které jsme v Německu projeli, a ta mi stanovila zkoušky z předmětů, které jsem neměla vůbec, kde se látka neshodovala nebo jen z části předmětu, když se třeba část látky probrala. Vtipně se mě celé léto všichni ptali, jestli už ležím v učebnicích. Jasně. Poslední dny v srpnu jsem si do nich lehla a 1. září podmínečně nastoupila do 4. ročníku s tím, že mi ještě asi dvě zkoušky chyběly. První vstup do třídy byl zvláštní. Koukali na mě trochu jako na cizího, ale nakonec myslím, že mě taky přijali za svou.
Nedokážu říct den, kdy už mi zase všechno přišlo 'normální', ale asi je to dobře, protože tím pádem to byl asi prostě přirozený a plynulý proces. A co bych tak nějak po tom roce řekla? Nebyl jediný den, kdy bych litovala toho, že jsem odjela. Čerpám z programu každý den a myslím, že z něj ještě dlouho čerpat budu. Jsem v kontaktu s rodinami a nejlepšími přáteli a každý den mě těší, že píšu pravidelné zprávy i na jiné kontinenty. Pořád bych někam jezdila a už mám tunu plánů, ale DOMA JE DOMA <3 Takže asi nejkrásnější pocit je stejně procestovat celý svět s tím, že se vždycky vracíte na to jedno místo, jako auta zajíždí do depa, když závodí na okruhu :D
A tak asi naposledy: Rozšiřujte si obzory!
Týna
že dneska je to přesně rok od dne, co jsem se vrátila z Německa!
Samozřejmě první, co mě napadlo, když jsem si to uvědomila, bylo: ten čas tak rychle letí! Ale na to já už asi nehraju. Spíš jsem tak zpětně zamyslela nad tím vším, co mě během tohohle roku a hlavně před ním potkalo.
Když jsem se loni touhle dobou vracela, byla jsem úplně jiný člověk a to nejen proto, že jsem měla 12 kilo nahoře a radši mluvila německy. Myslela jsem jinak. Když jsme přijeli na program, tak pro nás organizace udělala popříjezdový kemp, ze kterého si pamatuju jednu z nejdůležitějších vět: před programem vidíte svět přes červené brýle, když ale přijedete na program, tak za nějaký čas červené brýle schováte do kapsy a nasadíte si modré brýle, po návratu z programu nasazujete zpátky vaše původní červené brýle, jenže modré už do kapsy nedáváte, ty už navždycky zůstanou, a tak nakonec nemáte jen červené nebo modré brýle, získáváte jedinečné fialové brýle. Říkali nám to proto, abychom počítali s tím, že až se vrátíme, budeme mít nové a jiné názory, budeme jinak přemýšlet a věci uvidíme z úplně jiného úhlu, což asi každý z nás tak trochu čekal a někdo v to třeba i doufal, ale problém je, že se často s vašima fialovýma brýle neztotožňují ti, co se jim líbili vaše červené brýle. Počítala jsem s tím, že budu jiná a že si toho lidi všimnou a taky jsem se trošku bála, jak na to budou reagovat, ale jestli se někdo bojí, že to bude po příjezdu jako blbý, tak to je opravdu to nejmenší, čeho se bát!
Prvně jsme se seznamovali s rodinou. To byla sranda, protože ačkoliv se prý lidi normálně vrací z programů dospělejší, u mě to mělo opačný efekt. A tak se ze svědomitého, cílevědomého a poměrně konzervativního člověka stalo lehkomyslné dítě. Rodina mě ale přijala za svou a myslím, že už si na to za ten rok zvykli (a nebo se to možná i trochu zlepšilo).
V září ale přišla škola a té jsem se bála nejvíc. Protože jsem starý pardál s odkladem a moje škola je skvěle tolerantní, pustila jsem se do rozdílových zkoušek. Donesla jsem paní ředitelce plán učiva, které jsme v Německu projeli, a ta mi stanovila zkoušky z předmětů, které jsem neměla vůbec, kde se látka neshodovala nebo jen z části předmětu, když se třeba část látky probrala. Vtipně se mě celé léto všichni ptali, jestli už ležím v učebnicích. Jasně. Poslední dny v srpnu jsem si do nich lehla a 1. září podmínečně nastoupila do 4. ročníku s tím, že mi ještě asi dvě zkoušky chyběly. První vstup do třídy byl zvláštní. Koukali na mě trochu jako na cizího, ale nakonec myslím, že mě taky přijali za svou.
Nedokážu říct den, kdy už mi zase všechno přišlo 'normální', ale asi je to dobře, protože tím pádem to byl asi prostě přirozený a plynulý proces. A co bych tak nějak po tom roce řekla? Nebyl jediný den, kdy bych litovala toho, že jsem odjela. Čerpám z programu každý den a myslím, že z něj ještě dlouho čerpat budu. Jsem v kontaktu s rodinami a nejlepšími přáteli a každý den mě těší, že píšu pravidelné zprávy i na jiné kontinenty. Pořád bych někam jezdila a už mám tunu plánů, ale DOMA JE DOMA <3 Takže asi nejkrásnější pocit je stejně procestovat celý svět s tím, že se vždycky vracíte na to jedno místo, jako auta zajíždí do depa, když závodí na okruhu :D
A tak asi naposledy: Rozšiřujte si obzory!
Týna
