Jak to začalo? #mujrokvnemecku
Dnes je to poprvé, co jsem se ráno vzbudila a měla jsem o čem psát. Nevím, proč jsem už na začátku nepopsala proces přihlašování na program, nebo proč jsem si nesedla hned po příjezdu k počítači a nenapsala, jaká byla cesta, jak vypadá můj pokoj, a jaké byly mé první dny tady. Možná to je tím, že po příjezdu je tolik nových dojmů a hlavně všechny v němčině, že člověk nemá sílu se soustředit na to, co píše, proč to vlastně píše a hlavně jestli to vůbec dává smysl… Každopádně dnes jsem tu se svým prvním článkem, tak doufám, že lidem, kterým jsem úplně do detailu neřekla, co se vlastně děje, to pomůže k pochopení mého kroku!
Přesně před dvěma měsíci, konkrétně 4.9.15, jsem
s dalšími pár studenty nasedla ve 23 hodin do žlutého autobusu
Student Agency a vyrazila vstříc svému ročnímu dobrodružství v Německu.
Ještě předtím, než se začnete divit, proč jsme neletěli letadlem, tak vezměte
na vědomí fakt, že zabalit si na rok, není žádná sranda, a že vám
v autobuse nikdo vaše zavazadlo, na rozdíl od letadla, neváží! Byla
jsem opravdu ráda, protože jsem neměla skromně jeden menší kufr a batůžek, ale
k obrovskému 107litrovému kufru a batohu, jsem ještě táhla obrovskou „nákupní
tašku“, kterou bych správně podle „palubních pravidel“ vůbec mít neměla, nebo
bych za ní měla připlatit!
Před námi byla celonoční cesta spojem z Prahy do Amsterdamu se zastávkami v Plzni, Norimberku a Würzburku... Vzhledem k tomu, že to byl dálkový spoj od Student Agency, dostali jsme kromě nápoje zdarma i nabídku zábavy na televizce umístěné na sedadle před námi. Po zhlédnutí instruktážního videa jsem televizi už nikdy nezapla – celou cestu jsem spala! Sama nechápu, jak jsem mohla skoro celých 7 a půl hodiny spát, když jsem díky mému počtu příručních zavazadel, které jsem odmítala dát do poličky nad sebou (oni by se tam stejně nevešly: D), neměla v podstatě žádné místo na nohy a už půl dne mě trápily neuvěřitelné střevní potíže... Příjezd byl bez zpoždění a během cesty jsem nezaznamenala jakékoliv problémy, ale vzhledem k tomu, že jsem spala, tak asi nejsem úplně objektivní zdroj!
Opravdu jsem nechápala, proč musíme jet do Frankfurtu a tam přestoupit na vlak. Proč prostě nemůžeme jet přímo do našich „cílových destinací“? Když nás ale pak pustili do letištního salonku určeného jen pro AFS, kde pro nás bylo připravené pití, muffiny, sladkosti, ovoce atd., bylo mi to vlastně jedno. Postupně také začali přilétávat vyřízení studenti z různých koutů světa => Japonska, Číny, Thajska, Švýcarska, Argentiny, Brazílie, Španělska… a jako poslední, ale rozhodně ne nejmenší skupina, přiletělo snad 200 studentů z USA! V tu chvíli mi došlo, že prostě chtějí, aby všichni lidé, co se vydali na stejnou roční trasu, jako já a dalších pár studentů z ČR, byli na jednom místě.
Potom už to šlo všechno hrozně rychle… Každý jsme dostali jednu barevnou kartičku s naším jménem a číslem skupiny, se kterou jsme měli následně nastoupit do vlaku. Náš vlak odjížděl mezi prvními, a tak jsme si s ostatními ani moc nepopovídali a už jsme si brali naše zavazadla a vyráželi k našemu nástupišti. Překvapivě, vlak měl zpoždění, a tak jsme další díl naší dobrodružné cesty započali v supermarketu REWE. Další akce, která pak přišla, když se vlak pomalu blížil k nástupišti - měli jsme dát všechny kufry vedle sebe a potom se jen připravit k nástupu do vlaku, protože vlak prý staví na zastávce jen minutu, vlak se zpožděním jen půl minuty: D. Ani nevím, jak se jim povedlo nanosit za půl minuty všechny kufry do vlaku, ale bylo mi to jedno, hlavně že můj kufr tam byl!
O tom, jak jsme dorazili a mých prvních dnech v Göttingenu zase příště :)
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
