Půlka za mnou, nebo přede mnou? #mujrokvnemecku
I když články postuji pod hashtagem #mujrokvnemecku, nejsem tu na jeden celý rok. Výměnné programy jsou dlouhé buď 3 měsíce, 5 měsíců, nebo jako v mém případě 10 měsíců - tedy jeden školní rok. Je pravda, že ne každá organizace a ne do každé země jsou nabízeny všechny tři možnosti, ale převážně si vy sami můžete určit, jak dlouhý váš pobyt bude.
Nemohu říct, že je to jako včera, co jsem přijela. Přihodilo se tolik věcí mezi dnem, kdy jsem dorazila, a dnem dnešním, že bych si netroufla říct, že to uběhlo jako voda. Je pravda, že čas běží neuvěřitelně rychle a snad opravdu i rychleji, ale pokud si člověk každý moment užívá, zůstane tak dlouho, jak si jen přejeme. A co mi pobyt vlastně přinesl?
V článku o mých prvních 3 měsících jsem se zmínila, že má němčina je na dobré úrovni. Nejsem si tedy tak jistá, na jaké úrovni je teď. Asi bych řekla, že se stále domluvím bez problémů a možná i líp. Ať už jde o jakékoliv téma, i když neznám slovní zásobu, umím to okecat! Opravdu jsem se naučila používat složitější gramatiku, i když to není tak lehké, protože sami Němci říkají všechno tak jednoduše, jak to jen jde. A tak je mi Hochdeutsch v běžné konverzaci vlastně k ničemu :D
Moje angličtina se pomalu vrací na své místo! Moje pasivní angličtina se totiž rozhodně nezhoršila, ale aktivní angličtina se bohužel neukazovala na obzoru. Až jednou přišlo světlo a asi jsem si zvykla na to, že teď musím mít místo pro dvě důležité řeči, které neovládám jen na úplně nejzákladnější úrovni.
Mluvím! Asi se to zdá podivné, ale abych pravdu řekla, ještě před pár týdny bych o sobě rozhodně neřekla, že mluvím. Občas jsem se přihlásila v hodině a krátce promluvila, ale jen krátce, protože pak mi došla slova. Ale že bych se na chodbě připojila ke skupince spolužáků a začala vést monolog o věcech, které vlastně ani nebyly na listu témat, které chtěli probrat, to se opravdu nestávalo.
Jak už jsem naznačila v předchozím bodu: hlásím se teď v hodinách! Snažím se opravdu pracovat i nahlas, protože kromě toho, že aktivita v hodině tu má větší hodnotu než testy, si o vás učitelé udělají lepší obrázek a třeba pak i řeknou, že je to super, když se takhle podílíte na hodinách.
Změnila jsem se... Po třech měsících jsem napsala: poznala jsem sama sebe. Měla jsem hodně času a vhodné prostředí k tomu, abych se sama nad sebou zamyslela. Ani jsem si vlastně nepotřebovala sednou a zamyslet se nad tím, co si myslím, že dělám jinak, než bych opravdu měla, nebo bych si to opravdu přála. Upřímně to přijde samo. S časem a všemi okolnostmi si po čase všimnete, že vaše priority se změnily, že reagujete jinak na věci, že se umíte s věcmi lépe smířit a vypořádat a berete je prostě takové, jaké jsou, a nebo právě naopak.
Vybudovala jsem si sebedůvěru. Asi by většina lidí, co mě zná, řekla, že jsem extrovertní člověk, co se nebojí říct to, co má právě na jazyku. Asi to tak je. Ale když jsem přijela do úplně jiné země, kde postavit se sama za sebe nebylo úplně jednoduché, vybudovala jsem si něco, co mi i přes mou jazykovou bariéru říká: To zvládneš! Stůj si za tím!
Když odjedete pryč, necháváte za sebou něco, co jste dlouho stavěli a budovali, a tak to bolí. Ale najednou dostanete příležitost postavit ještě něco jiného a třeba i lepšího, než jste do teď stavěli. A tak jdete do toho a položíte plachtu na váš předchozí lego domeček, aby se nezaprášil a vezmete nové kostičky a začnete stavět. Jsou ale jen někteří lidé, kteří plachtu odhrnou a staví s vámi a tou jsou ti, kterých se chci držet.
A řekla bych tedy, že je půlka za mnou nebo ještě přede mnou? Vždycky jsou v životě věci, které jsou nanic, ale také jsou věci, které vás ženou dál. Za těch 5 měsíců, co jsem tu, jsem poznala neuvěřitelné množství skvělých a nezapomenutelných lidí, vybudovala jsem si kamarádství a přátelství, naučila jsem se cizí jazyk, poznala spousty úhlů pohledu a objevila nové obzory, cíle a horizonty. Pokud těch 5 měsíců, které teď přijdou, budou minimálně tak obohacující, jako jeden měsíc mé první půlky, tak jdu do toho, protože tuhle zkušenost bych v životě za nic nevyměnila!
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
Nemohu říct, že je to jako včera, co jsem přijela. Přihodilo se tolik věcí mezi dnem, kdy jsem dorazila, a dnem dnešním, že bych si netroufla říct, že to uběhlo jako voda. Je pravda, že čas běží neuvěřitelně rychle a snad opravdu i rychleji, ale pokud si člověk každý moment užívá, zůstane tak dlouho, jak si jen přejeme. A co mi pobyt vlastně přinesl?
V článku o mých prvních 3 měsících jsem se zmínila, že má němčina je na dobré úrovni. Nejsem si tedy tak jistá, na jaké úrovni je teď. Asi bych řekla, že se stále domluvím bez problémů a možná i líp. Ať už jde o jakékoliv téma, i když neznám slovní zásobu, umím to okecat! Opravdu jsem se naučila používat složitější gramatiku, i když to není tak lehké, protože sami Němci říkají všechno tak jednoduše, jak to jen jde. A tak je mi Hochdeutsch v běžné konverzaci vlastně k ničemu :D
Moje angličtina se pomalu vrací na své místo! Moje pasivní angličtina se totiž rozhodně nezhoršila, ale aktivní angličtina se bohužel neukazovala na obzoru. Až jednou přišlo světlo a asi jsem si zvykla na to, že teď musím mít místo pro dvě důležité řeči, které neovládám jen na úplně nejzákladnější úrovni.
Mluvím! Asi se to zdá podivné, ale abych pravdu řekla, ještě před pár týdny bych o sobě rozhodně neřekla, že mluvím. Občas jsem se přihlásila v hodině a krátce promluvila, ale jen krátce, protože pak mi došla slova. Ale že bych se na chodbě připojila ke skupince spolužáků a začala vést monolog o věcech, které vlastně ani nebyly na listu témat, které chtěli probrat, to se opravdu nestávalo.
Jak už jsem naznačila v předchozím bodu: hlásím se teď v hodinách! Snažím se opravdu pracovat i nahlas, protože kromě toho, že aktivita v hodině tu má větší hodnotu než testy, si o vás učitelé udělají lepší obrázek a třeba pak i řeknou, že je to super, když se takhle podílíte na hodinách.
Změnila jsem se... Po třech měsících jsem napsala: poznala jsem sama sebe. Měla jsem hodně času a vhodné prostředí k tomu, abych se sama nad sebou zamyslela. Ani jsem si vlastně nepotřebovala sednou a zamyslet se nad tím, co si myslím, že dělám jinak, než bych opravdu měla, nebo bych si to opravdu přála. Upřímně to přijde samo. S časem a všemi okolnostmi si po čase všimnete, že vaše priority se změnily, že reagujete jinak na věci, že se umíte s věcmi lépe smířit a vypořádat a berete je prostě takové, jaké jsou, a nebo právě naopak.
Vybudovala jsem si sebedůvěru. Asi by většina lidí, co mě zná, řekla, že jsem extrovertní člověk, co se nebojí říct to, co má právě na jazyku. Asi to tak je. Ale když jsem přijela do úplně jiné země, kde postavit se sama za sebe nebylo úplně jednoduché, vybudovala jsem si něco, co mi i přes mou jazykovou bariéru říká: To zvládneš! Stůj si za tím!
Když odjedete pryč, necháváte za sebou něco, co jste dlouho stavěli a budovali, a tak to bolí. Ale najednou dostanete příležitost postavit ještě něco jiného a třeba i lepšího, než jste do teď stavěli. A tak jdete do toho a položíte plachtu na váš předchozí lego domeček, aby se nezaprášil a vezmete nové kostičky a začnete stavět. Jsou ale jen někteří lidé, kteří plachtu odhrnou a staví s vámi a tou jsou ti, kterých se chci držet.
A řekla bych tedy, že je půlka za mnou nebo ještě přede mnou? Vždycky jsou v životě věci, které jsou nanic, ale také jsou věci, které vás ženou dál. Za těch 5 měsíců, co jsem tu, jsem poznala neuvěřitelné množství skvělých a nezapomenutelných lidí, vybudovala jsem si kamarádství a přátelství, naučila jsem se cizí jazyk, poznala spousty úhlů pohledu a objevila nové obzory, cíle a horizonty. Pokud těch 5 měsíců, které teď přijdou, budou minimálně tak obohacující, jako jeden měsíc mé první půlky, tak jdu do toho, protože tuhle zkušenost bych v životě za nic nevyměnila!
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
