Půl roku daleko od domova #mujrokvnemecku
Nevím, čím to je, ale tak rychle ten pobyt snad ještě neutíkal! Přijde mi to jako včera, co jsem psala článek o půlce pobytu! Ale asi je to jen tím, že teď už je prostě všechno tak, jak jsem si to představovala...
Když jsem rozhodovala, jestli mám odjet, a to zrovna já jsem se opravdu tolik rozhodovat nepotřebovala, nastřádala jsem si tolik představ, které ale nebyly úplně tak nové. Už když jsme jednou s tátou vydali do Drážďan na nákupy, tak se mi v Německu líbilo. Bylo mi třináct, a tak to pro mě bylo něco poměrně nového, a tak jsem byla o to víc vnímavá. Nebyla jsem jsem z Prahy upřímně moc zvyklá na čisté chodníky a ulice, na to, že lidi nekradou a že může člověk nechat otevřené auto, že jsou prodavači tak milí a tak dále. Když jsem ale přijela, začala se má představa a očekávání trochu rozplývat. Najednou jsem poznala, jak to doopravdy je, když to člověk pozná z menší dálky a v průběhu delšího času. A jakto, že je teď všechno vlastně perfektní?
Tím, že už jsem tu nějaký ten čas, tak se hlavně rozplynuly skoro všechny obavy, které jsem měla. Bála jsem se, že je něco nevyřízené a že s něčím budou problémy, že věci, které jsem vždy zařizovala pro jiné, teď najednou nebudou fungovat, že se stane něco, kdy se budu neuvěřitelně trápit, že přijde moment, když už nebudu vědět, jak dál... A každá z těch situací a obav i víceméně nastala, ale v mnohem menší míře než jsem to očekávala a já to zvládla, a to mě motivovalo dál!
Našla jsem si opravdové kamarády! To je něco, co je pro většinu lidí samozřejmost. Nastoupíte do nového týmu a za dvě hodiny máte třeba 10 kamarádů, tak to ale na programech nechodí. Lidé se o vás zajímají na začátku. Ptají se odkud jste, jak jste se sem dostali a co tu vlastně děláte? Ale když už všichni znají odpověď, zájem opadne a je řada na vás. I přes všechnu trapnost, kterou jsem v tom viděla, jsem se na přelomu prosince a ledna začala stavět ke skupinkám, kde jsem alespoň pár lidí znala. Na začátku to bylo opravdu trapné, ale vlastně jen pro mě. I když jsem moc nemluvila a jen se usmívala, ty lidi se také usmívali a to mi stačilo, abych se také jednou rozmluvila! Po půl roce tedy konečně mohu s jistotou říct, že už rozhodně nejsem sama!
Mám hostitelskou rodinu, kde se opravdu cítím jako doma. Tohle je věc, která u někoho přijde hned na začátku, u někoho po pár týdnech/měsících, u někoho nikdy a u někoho, teprve když změní hostitelskou rodinu. Už když jsem přišla, měla jsem od začátku dobrý pocit. Má nová hostitelská rodina mě přijala hned od začátku za člena! Ukázala mi, co a jak funguje, jak to všechno probíhá, a tak jsem za pár týdnů poměrně dobře zapadla. Postupně jsem se dozvídala a poznávala nové věci o mé rodině a teď? Teď už bych mohla vyprávět do nekonečna, jaká má hostitelská rodina vlastně je! A jaká? Minimálně !báječná!
Ve škole jsem se za poslední dobu hodně zlepšila. Hlásím se každou hodinu, předčítám své domácí úkoly a nebojím se reagovat, když něco trochu vím, nebo když se mi něco nezdá. Právě teď pracuji na své "Facharbeit", tedy závěrečné práci, kterou píši na téma: Jaké motivy morálky se v pohádkách vyskytují a zda se díky nim mohou děti něco naučit? Je to spousty práce. Už dva týdny nedělám nic jiného než, že hledám v knihovně, čtu knihy a sedím u počítače a píšu, ale věřím, že to stojí za to. Tedy vlastně stálo za to, protože s vymýšlením a psaním už jsem hotová, teď už to musím jen všechno opravit a upravit!
Poslední dobou se toho nic moc významného nedělo. Ale i tak jsem pořád z něčeho překvapená. Zbývají mi zhruba čtyři měsíce, které pravděpodobně poletí čím dál rychleji a rychleji...
Také bych chtěla neuvěřitelně poděkovat těm, co na mě myslí! Dnes jsem dostala nějaké vzkazy a maličkosti a vlastně každá zpráva, email a já nevím, co všechno, mi vždy udělá hroznou radost! Také se omlouvám, že zas tolik nekomunikuji, ale aspoň budu mít potom hodně co vyprávět! <3
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
Když jsem rozhodovala, jestli mám odjet, a to zrovna já jsem se opravdu tolik rozhodovat nepotřebovala, nastřádala jsem si tolik představ, které ale nebyly úplně tak nové. Už když jsme jednou s tátou vydali do Drážďan na nákupy, tak se mi v Německu líbilo. Bylo mi třináct, a tak to pro mě bylo něco poměrně nového, a tak jsem byla o to víc vnímavá. Nebyla jsem jsem z Prahy upřímně moc zvyklá na čisté chodníky a ulice, na to, že lidi nekradou a že může člověk nechat otevřené auto, že jsou prodavači tak milí a tak dále. Když jsem ale přijela, začala se má představa a očekávání trochu rozplývat. Najednou jsem poznala, jak to doopravdy je, když to člověk pozná z menší dálky a v průběhu delšího času. A jakto, že je teď všechno vlastně perfektní?
Tím, že už jsem tu nějaký ten čas, tak se hlavně rozplynuly skoro všechny obavy, které jsem měla. Bála jsem se, že je něco nevyřízené a že s něčím budou problémy, že věci, které jsem vždy zařizovala pro jiné, teď najednou nebudou fungovat, že se stane něco, kdy se budu neuvěřitelně trápit, že přijde moment, když už nebudu vědět, jak dál... A každá z těch situací a obav i víceméně nastala, ale v mnohem menší míře než jsem to očekávala a já to zvládla, a to mě motivovalo dál!
Našla jsem si opravdové kamarády! To je něco, co je pro většinu lidí samozřejmost. Nastoupíte do nového týmu a za dvě hodiny máte třeba 10 kamarádů, tak to ale na programech nechodí. Lidé se o vás zajímají na začátku. Ptají se odkud jste, jak jste se sem dostali a co tu vlastně děláte? Ale když už všichni znají odpověď, zájem opadne a je řada na vás. I přes všechnu trapnost, kterou jsem v tom viděla, jsem se na přelomu prosince a ledna začala stavět ke skupinkám, kde jsem alespoň pár lidí znala. Na začátku to bylo opravdu trapné, ale vlastně jen pro mě. I když jsem moc nemluvila a jen se usmívala, ty lidi se také usmívali a to mi stačilo, abych se také jednou rozmluvila! Po půl roce tedy konečně mohu s jistotou říct, že už rozhodně nejsem sama!
Mám hostitelskou rodinu, kde se opravdu cítím jako doma. Tohle je věc, která u někoho přijde hned na začátku, u někoho po pár týdnech/měsících, u někoho nikdy a u někoho, teprve když změní hostitelskou rodinu. Už když jsem přišla, měla jsem od začátku dobrý pocit. Má nová hostitelská rodina mě přijala hned od začátku za člena! Ukázala mi, co a jak funguje, jak to všechno probíhá, a tak jsem za pár týdnů poměrně dobře zapadla. Postupně jsem se dozvídala a poznávala nové věci o mé rodině a teď? Teď už bych mohla vyprávět do nekonečna, jaká má hostitelská rodina vlastně je! A jaká? Minimálně !báječná!
Ve škole jsem se za poslední dobu hodně zlepšila. Hlásím se každou hodinu, předčítám své domácí úkoly a nebojím se reagovat, když něco trochu vím, nebo když se mi něco nezdá. Právě teď pracuji na své "Facharbeit", tedy závěrečné práci, kterou píši na téma: Jaké motivy morálky se v pohádkách vyskytují a zda se díky nim mohou děti něco naučit? Je to spousty práce. Už dva týdny nedělám nic jiného než, že hledám v knihovně, čtu knihy a sedím u počítače a píšu, ale věřím, že to stojí za to. Tedy vlastně stálo za to, protože s vymýšlením a psaním už jsem hotová, teď už to musím jen všechno opravit a upravit!
Poslední dobou se toho nic moc významného nedělo. Ale i tak jsem pořád z něčeho překvapená. Zbývají mi zhruba čtyři měsíce, které pravděpodobně poletí čím dál rychleji a rychleji...
Také bych chtěla neuvěřitelně poděkovat těm, co na mě myslí! Dnes jsem dostala nějaké vzkazy a maličkosti a vlastně každá zpráva, email a já nevím, co všechno, mi vždy udělá hroznou radost! Také se omlouvám, že zas tolik nekomunikuji, ale aspoň budu mít potom hodně co vyprávět! <3
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
