Vysvědčení a throwback do ledna #mujrokvnemecku
Leden byl pro mě poměrně "nezajímavý" měsíc, protože jsem byla pořád nemocná. Začalo to na Silvestra, kdy mi nebylo vůbec dobře. Pokračovalo to týdnem do uzavření známek ve škole, kdy jsem tam vlastně jen tak na lavici úplně bílá spala, zatímco učitelé říkali žákům známky. A nakonec se to uzavřelo oteklou uzlinou a bolestí ucha, kdy mi ale dva typy doktorů řekli, ať si pořádně odpočinu, ale že na zánět a antibiotika to zatím nevypadá. A tak jsem můj leden strávila spíš v posteli s knížkou. I přesto došlo ale na pár věcí, o kterých stojí za to psát!
V mém městě je jedna řízková restaurace, kde jsme byli na jídle. Už jsem tam byla s mými rodiči, když mě přijeli navštívit, na Tripadvisoru je totiž označovaná jako Nr. 1. A tak jsme tam zašli i s mou hostitelskou rodinou. Větší řízek jsem snad v životě neviděla :D
Kromě toho jsme s dějepisem vyrazili do pracovního koncentračního tábora Mittelbau Dora, o kterém bych ráda udělala samostatný článek, protože i přesto, že asi není tak známý, dělo se tam poměrně dost zajímavých věcí!
Týden na to mi otekl krk tak, že jsem se toho nemohla dotknout. Doktoři mi řekli, že pokud to do pondělku nezačne ustupovat, tak nasadí antibiotika. Všechno se naštěstí zlepšilo, a tak jsem opravdu žádná antibiotika nepotřebovala. Jen jsem tak trochu čekala na moment, až mi bude konečně dobře.
A pak už se to blížilo! Moment, na který jsem se těšila snad už od nástupu do školy - vysvědčení. Normálně je to něco, čemu se člověk raději vyhýbá, ale já jsem byla napjatá, jak mé německé vysvědčení bude vypadat. Původně jsem ho ani neměla dostat a učitelé se trošičku bránili mi nějaké ty známky napsat, ale nakonec jsem to usmlouvala, a tak jsem si šla 27. ledna pro ten "papír". Když jsem se na něj poprvé podívala, byla jsem na sebe pyšná. I když to nebyly známky, které bych asi dostala, pokud bych byla hodnocena jako všichni ostatní, byla to těžká práce. Byl to půlrok formulování všeho v cizím jazyce, trénink zadržování dechu, protože jsem nemohla dýchat, když na mě koukalo 30 očí s očekáváním: Kdy už z ní něco vypadne?, spousty propocených triček, neustálé překonávání strachu, že se mi někdo vysměje, že řeknu úplnou hloupost, ale zároveň neuvěřitelná radost a pocit štěstí a hrdosti - zvládla jsem to! Trvalo to dlouho a abych byla upřímná, byly i předměty, kde jsem se k tomu rozhoupala až v únoru, a v ostatních to také nebylo zas to vítězoslavně brzy. Když se na to zpětně podívám, nešlo mi vůbec o dobré známky, protože jsem se prvně musela dostat k tomu, že se vůbec začnu v hodinách hlásit, a tak bych byla ráda, i kdyby všude stálo jen pár bodíků. Teď už se hlásím každou hodinu, a tak jsem i pomalu začala pokukovat po šancích na dobré známky!
Po vysvědčení jsme šli všichni na oběd do mexické restaurace a poseděli doma u kávy s neuvěřitelným množstvím sladkostí. Den na to, tedy ve čtvrtek, jsme vyrazily do toho známého hříšného obchodu s nábytek - IKEA! I když jsem si skoro nic nekoupila, protože opravdu nevím, jak bych to pak na konci programu přepravila, prošla jsem ale poctivě celý obchodní dům a vyzkoušela všechny postele a sedačky!
O tom, kam jsem vyrazila na zbytek prázdnin snad někdy příště!
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
V mém městě je jedna řízková restaurace, kde jsme byli na jídle. Už jsem tam byla s mými rodiči, když mě přijeli navštívit, na Tripadvisoru je totiž označovaná jako Nr. 1. A tak jsme tam zašli i s mou hostitelskou rodinou. Větší řízek jsem snad v životě neviděla :D
Kromě toho jsme s dějepisem vyrazili do pracovního koncentračního tábora Mittelbau Dora, o kterém bych ráda udělala samostatný článek, protože i přesto, že asi není tak známý, dělo se tam poměrně dost zajímavých věcí!
Týden na to mi otekl krk tak, že jsem se toho nemohla dotknout. Doktoři mi řekli, že pokud to do pondělku nezačne ustupovat, tak nasadí antibiotika. Všechno se naštěstí zlepšilo, a tak jsem opravdu žádná antibiotika nepotřebovala. Jen jsem tak trochu čekala na moment, až mi bude konečně dobře.A pak už se to blížilo! Moment, na který jsem se těšila snad už od nástupu do školy - vysvědčení. Normálně je to něco, čemu se člověk raději vyhýbá, ale já jsem byla napjatá, jak mé německé vysvědčení bude vypadat. Původně jsem ho ani neměla dostat a učitelé se trošičku bránili mi nějaké ty známky napsat, ale nakonec jsem to usmlouvala, a tak jsem si šla 27. ledna pro ten "papír". Když jsem se na něj poprvé podívala, byla jsem na sebe pyšná. I když to nebyly známky, které bych asi dostala, pokud bych byla hodnocena jako všichni ostatní, byla to těžká práce. Byl to půlrok formulování všeho v cizím jazyce, trénink zadržování dechu, protože jsem nemohla dýchat, když na mě koukalo 30 očí s očekáváním: Kdy už z ní něco vypadne?, spousty propocených triček, neustálé překonávání strachu, že se mi někdo vysměje, že řeknu úplnou hloupost, ale zároveň neuvěřitelná radost a pocit štěstí a hrdosti - zvládla jsem to! Trvalo to dlouho a abych byla upřímná, byly i předměty, kde jsem se k tomu rozhoupala až v únoru, a v ostatních to také nebylo zas to vítězoslavně brzy. Když se na to zpětně podívám, nešlo mi vůbec o dobré známky, protože jsem se prvně musela dostat k tomu, že se vůbec začnu v hodinách hlásit, a tak bych byla ráda, i kdyby všude stálo jen pár bodíků. Teď už se hlásím každou hodinu, a tak jsem i pomalu začala pokukovat po šancích na dobré známky!
Po vysvědčení jsme šli všichni na oběd do mexické restaurace a poseděli doma u kávy s neuvěřitelným množstvím sladkostí. Den na to, tedy ve čtvrtek, jsme vyrazily do toho známého hříšného obchodu s nábytek - IKEA! I když jsem si skoro nic nekoupila, protože opravdu nevím, jak bych to pak na konci programu přepravila, prošla jsem ale poctivě celý obchodní dům a vyzkoušela všechny postele a sedačky!
O tom, kam jsem vyrazila na zbytek prázdnin snad někdy příště!
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
