8 měsíců, aneb proč se to jinak nevyplatí? #mujrokvnemecku
Dneska mi začaly další prázdniny, respektive prodloužený víkend, a tak jsem hlavně odpočívala. V dubnu začalo další a poslední kolo prací a klausur, a tak jsem neměla moc času na to, si jen tak odpočinout a nic nedělat, ale dnešní den byl na to jak stvořený! Až na to, že pořád přemýšlím, jak k tomu došlo, že už mi zbývají poslední dva měsíce a pár dní...
Můj duben nezačal úplně nejlíp, protože mi přišel dopis od Německého rozhlasu, že mi děkují za přihlášení a ať jim do 10ti dnů zaplatím 122 euro. Mají tady takový systém, že za každý byt nebo dům se musí platit měsíční poplatek za televizi a rozhlas. A protože jsem v listopadu měnila hostitelskou rodinu a tím pádem i adresu, tak si mě zaregistrovali v systému a po půl roce mi to pěkně naúčtované poslali. Tak jsem jim poslala pár emailů a faxů a naštěstí mě nakonec v systému přiřadili k mé hostitelské rodině.
Pak už na mě čekaly všechny ty práce. Myslela jsem si, že jsem na ně dobře připravená, ale já asi nejsem pro tenhle typ testů stavěná. Myslím si, že test je od toho, aby člověk ukázal, že něco ví a ne, že shrne dohromady text, který mu je předložen a pak dá s jeho pomocí dohromady odpověď na otázku. Tak jsem zvědavá na své výsledky, ale nevidím to moc nadějně.
10. dubna jsme také vyrazili do divadla, do kterého jsme chtěli jít původně dříve, ale hlavní herec onemocněl, a tak bylo předstvení zrušeno. Představení se jmenuje Frankie Boy a je o životě Franka Sinatry s doprovodem kapely a jen pár herci, aby vynikly hlavně ty pěvecké části "Franka". Byl to příjemný večer, ale představení nebylo zas taková bomba, jak jsem si původně myslela.
Mezi všemi těmi klausurami jsem také vyrazila s kamarády do místního klubu Savoy. Vstup je pouze od 18ti, ale jako dospělá osoba můžete vzít přes takzvaný "Muttizettel" do klubu dva nezletilé lidi, na které také musíte dávat pozor. Návrat do postele v půl šesté ráno nebyl úplně ono, a tak jsem stejně celý víkend strávila v posteli s učením a pořádným spánkem.
Poslední důležitá věc, která mě v dubnu čekala, byla protestantská konfirmace mé hostitelské ségry. Je to obřad dospělosti, kdy člověk chodí pravidelně do kostela nejen na mše, ale i na takové vyučování, a sbírá za to razítka. Za dostatečný počet razítek může být pak konfirmován - dospět. Při těch návštěvách poznává svou víru a učí se, čeho se mu díky víře dostane. Vše je zakončeno konfirmační mší a velikou oslavou se všemi příbuznými a přáteli. Celý proces, který byl pro lidi dříve neuvěřitelně důležitý, se ale dle mého názoru trošičku zvrtnul v => odseď si své hodiny v kostele, pozvi hodně přátel na oslavu, ať dostaneš hodně peněz (peníze jsou tradiční dárek, který se dává, aby si je člověk mohl ušetřit na svůj budoucí život) a bude z tebe správný věřící...
A nakonec! Proč jsem tanto článek vůbec nazvala ...aneb proč se to jinak nevyplatí? V předchozích článcích jsem zmínila, že programy na střední škole v zahraničí mohou mít různou délku. Pro mě bylo už od začátku jasné, že pokud odjedu, tak na celých 10 měsíců a udělala jsem dobře! Za ty tři měsíce, což je první možná délka, bych se úplně nerozkoukaná vracela zpět. Po půl roce mohu říct, že bych odjížděla s lepší němčinou, pár kamarády, troškou zkušeností a pár poznatcích o sobě. Ale proč je 10 měsíců stále na prvním místě? Protože bych neprožila to nejhorší! Za ty první tři měsíce jsem si neuvědomila, že teď budu dlouho pryč a i přesto, že to s mou první hostitelskou rodinou vůbec neklapalo, nebyla jsem z toho ani trošku vykolejená. V půlce mého programu byl asi ten nejlepší čas, i když jsem nemohla strávit Vánoce s mou rodinou v Česku, měla jsem v tu dobu nejlepší vztah s mou druhou hostitelskou rodinou, a tak mi to vůbec tak nepřišlo, také jsem konečně všemu rozuměla, měla spousty kamarádů, a tak bylo všechno tak nějak správně. Po překonání půlky programu se ale dělo a děje čím dál více věcí, které mě vykolejují. A tak i přesto, že pro mě poslední čas není úplně nejlehčí, jsem za něj vděčná! Protože taková zkouška vás ve vaší rodné zemi nepotká!
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
Můj duben nezačal úplně nejlíp, protože mi přišel dopis od Německého rozhlasu, že mi děkují za přihlášení a ať jim do 10ti dnů zaplatím 122 euro. Mají tady takový systém, že za každý byt nebo dům se musí platit měsíční poplatek za televizi a rozhlas. A protože jsem v listopadu měnila hostitelskou rodinu a tím pádem i adresu, tak si mě zaregistrovali v systému a po půl roce mi to pěkně naúčtované poslali. Tak jsem jim poslala pár emailů a faxů a naštěstí mě nakonec v systému přiřadili k mé hostitelské rodině.
Pak už na mě čekaly všechny ty práce. Myslela jsem si, že jsem na ně dobře připravená, ale já asi nejsem pro tenhle typ testů stavěná. Myslím si, že test je od toho, aby člověk ukázal, že něco ví a ne, že shrne dohromady text, který mu je předložen a pak dá s jeho pomocí dohromady odpověď na otázku. Tak jsem zvědavá na své výsledky, ale nevidím to moc nadějně.
10. dubna jsme také vyrazili do divadla, do kterého jsme chtěli jít původně dříve, ale hlavní herec onemocněl, a tak bylo předstvení zrušeno. Představení se jmenuje Frankie Boy a je o životě Franka Sinatry s doprovodem kapely a jen pár herci, aby vynikly hlavně ty pěvecké části "Franka". Byl to příjemný večer, ale představení nebylo zas taková bomba, jak jsem si původně myslela.
Mezi všemi těmi klausurami jsem také vyrazila s kamarády do místního klubu Savoy. Vstup je pouze od 18ti, ale jako dospělá osoba můžete vzít přes takzvaný "Muttizettel" do klubu dva nezletilé lidi, na které také musíte dávat pozor. Návrat do postele v půl šesté ráno nebyl úplně ono, a tak jsem stejně celý víkend strávila v posteli s učením a pořádným spánkem.
Poslední důležitá věc, která mě v dubnu čekala, byla protestantská konfirmace mé hostitelské ségry. Je to obřad dospělosti, kdy člověk chodí pravidelně do kostela nejen na mše, ale i na takové vyučování, a sbírá za to razítka. Za dostatečný počet razítek může být pak konfirmován - dospět. Při těch návštěvách poznává svou víru a učí se, čeho se mu díky víře dostane. Vše je zakončeno konfirmační mší a velikou oslavou se všemi příbuznými a přáteli. Celý proces, který byl pro lidi dříve neuvěřitelně důležitý, se ale dle mého názoru trošičku zvrtnul v => odseď si své hodiny v kostele, pozvi hodně přátel na oslavu, ať dostaneš hodně peněz (peníze jsou tradiční dárek, který se dává, aby si je člověk mohl ušetřit na svůj budoucí život) a bude z tebe správný věřící...
A nakonec! Proč jsem tanto článek vůbec nazvala ...aneb proč se to jinak nevyplatí? V předchozích článcích jsem zmínila, že programy na střední škole v zahraničí mohou mít různou délku. Pro mě bylo už od začátku jasné, že pokud odjedu, tak na celých 10 měsíců a udělala jsem dobře! Za ty tři měsíce, což je první možná délka, bych se úplně nerozkoukaná vracela zpět. Po půl roce mohu říct, že bych odjížděla s lepší němčinou, pár kamarády, troškou zkušeností a pár poznatcích o sobě. Ale proč je 10 měsíců stále na prvním místě? Protože bych neprožila to nejhorší! Za ty první tři měsíce jsem si neuvědomila, že teď budu dlouho pryč a i přesto, že to s mou první hostitelskou rodinou vůbec neklapalo, nebyla jsem z toho ani trošku vykolejená. V půlce mého programu byl asi ten nejlepší čas, i když jsem nemohla strávit Vánoce s mou rodinou v Česku, měla jsem v tu dobu nejlepší vztah s mou druhou hostitelskou rodinou, a tak mi to vůbec tak nepřišlo, také jsem konečně všemu rozuměla, měla spousty kamarádů, a tak bylo všechno tak nějak správně. Po překonání půlky programu se ale dělo a děje čím dál více věcí, které mě vykolejují. A tak i přesto, že pro mě poslední čas není úplně nejlehčí, jsem za něj vděčná! Protože taková zkouška vás ve vaší rodné zemi nepotká!
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
