Už 300 dní Němkou, nebo posledních 10 dní Němkou #mujrokvnemecku
Kdyby mi někdo před dvěma měsíci řekl, že k tomu nakonec stejně dojde, že nebudu chtít odjet, tak bych se mu asi vysmála do obličeje. Není to tím, že bych tu byla nespokojená nebo nešťastná, ale asi jsem měla na začátku veliká očekávání, která nebyla úplně naplněna, respektive dopadla nakonec úplně jinak, než jsem očekávala. Celou tu dobu jsem neuvěřitelně vděčná za to, že jsem měla vůbec tu příležitost, takový program absolvovat, protože ta tu není pro každého, ale musím říct, že tak jsem si to nepředstavovala, jenže...
Před nějakým časem mi to všechno došlo. Není to o tom, co člověk očekával a jak moc byla tato očekávání naplněna. Je to o tom, jak moc je člověk spokojený s tím, co mu to přineslo, ať už to naplnilo, nebo nenaplnilo, původní očekávání. Možná se to někomu zdá jako samozřejmost, že to přece musíme brát tak, jak to je a ne moc očekávat a pak být zklamaný, ale myslím si, že tak jednoduché to taky není. Když už někde chcete strávit celý rok, cítit se tam jako doma a odnést si to nejlepší, tak už tak nějak přemýšlíte, jak toho docílit, bohužel přemýšlíte tak, aby to pro vás byla ta nepříjemnější cesta. Ale tak to nakonec samozřejmě není. Je to těžká cesta, plná trnů, která pro člověka není vůbec pohodlná a troufnu si říct, že ve většině případů ani netrefí představu, kterou člověk na začátku měl. Ale jak už jsem řekla, nakonec je to o těch růžích, které se pak někde vyklubou.
Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že spousty rozhodnutí jsem udělala předčasně a že by to nebylo ono, byla jsem vděčná, že tu můžu být. A je to tak, na jednu stranu jsem byla zklamaná, že mě napadla úplně jiná věc, ale na druhou stranu jsem ráda, že to tak nakonec nedopadlo. A tak nějak člověk dojde k absolutně smíšeným a roztrhaným pocitům. Kromě toho jsem si stejně uvědomila, že spousta starostí, které si dělám, jsou a vždy byly úplně zbytečné. A to nakonec dopadlo tak, že konec května a červen byly měsíce, kdy mi najednou došlo, že za chvíli už je to všechno "vorbei" a ať to bylo jakékoliv, vždycky budu na tento rok vzpomínat v dobrém.
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
Před nějakým časem mi to všechno došlo. Není to o tom, co člověk očekával a jak moc byla tato očekávání naplněna. Je to o tom, jak moc je člověk spokojený s tím, co mu to přineslo, ať už to naplnilo, nebo nenaplnilo, původní očekávání. Možná se to někomu zdá jako samozřejmost, že to přece musíme brát tak, jak to je a ne moc očekávat a pak být zklamaný, ale myslím si, že tak jednoduché to taky není. Když už někde chcete strávit celý rok, cítit se tam jako doma a odnést si to nejlepší, tak už tak nějak přemýšlíte, jak toho docílit, bohužel přemýšlíte tak, aby to pro vás byla ta nepříjemnější cesta. Ale tak to nakonec samozřejmě není. Je to těžká cesta, plná trnů, která pro člověka není vůbec pohodlná a troufnu si říct, že ve většině případů ani netrefí představu, kterou člověk na začátku měl. Ale jak už jsem řekla, nakonec je to o těch růžích, které se pak někde vyklubou.
Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že spousty rozhodnutí jsem udělala předčasně a že by to nebylo ono, byla jsem vděčná, že tu můžu být. A je to tak, na jednu stranu jsem byla zklamaná, že mě napadla úplně jiná věc, ale na druhou stranu jsem ráda, že to tak nakonec nedopadlo. A tak nějak člověk dojde k absolutně smíšeným a roztrhaným pocitům. Kromě toho jsem si stejně uvědomila, že spousta starostí, které si dělám, jsou a vždy byly úplně zbytečné. A to nakonec dopadlo tak, že konec května a červen byly měsíce, kdy mi najednou došlo, že za chvíli už je to všechno "vorbei" a ať to bylo jakékoliv, vždycky budu na tento rok vzpomínat v dobrém.
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
