10 měsíců uteklo jako nic #mujrokvnemecku
Když jsem se všemi loučila, říkali: To uteče jako voda, ani se nenaděješ a už jsi zpátky! Nikomu jsem nevěřila, protože 10 měsíců je prostě 10 měsíců, ale když na to tak zpětně koukám, tak se sama divím, jak ten čas letí... Jak je to vůbec možné, že si to ani neuvědomujeme?
Možná je právě to ten problém. Nekoukala jsem na čas. Nekoukala ani na to, kolik už toho mám za sebou, ani na to, kolik mi toho zbývá, žila jsem každý den tak, jak byl. A když přišel každý měsíc ten pátý den, na kterém jsem měla usednout k počítači a napsat článek, tak jsem nemohla uvěřit tomu, že už je to další měsíc.
A tak je to tady. Zbývá mi posledních pět dní a pak už se vracím "domů". Někdo se může divit, proč je domů v uvozovkách, ale je to tak. Domov je pro mě místo, kde mám já své místo, a nemusí to být nutně u rodičů, nebo tam, kde máte podepsanou smlouvu. Je to místo, kde jdete večer spát a ráno se vzbudíte. Kde jsou všechny vaše věci, váš prostor a vaše myšlenky. Je to ale také místo, kde jsou osoby, které vám každé ráno popřejí dobré ráno, se kterými stolujete, trávíte volný čas a které máte rádi. Je to místo, u kterého máte pocit, že tam patříte, ať se děje cokoliv.
Je těžké odjet, protože vím, že jsem tu celý rok budovala něco, k čemu se asi jen tak nevrátím. Vybudovala jsem si tu spousty přátelství. Opravdu teď můžu říct, že mám kamarády všude na světě. Vybudovala jsem si místo v každém ze svých předmětů a v každé hodině ve škole. Našla jsem tu hostitelské rodiny, na které budu vždy vzpomínat, ale také jednu, která pro mě bude takovou druhou rodinou, ačkoliv se známe jen chvilku. Myslím, že jsem si našla místo u každého, kterého jsem tu potkala.
Poslední měsíc se stalo hodně věcí, a tak jsem neměla vůbec žádný čas. Musela jsem zařídit poslední věci ve škole tak, abych odevzdala všechny učebnice, poděkovala všem učitelům za skvělý rok, získala poslední potřebné papíry a se všemi se rozloučila. Také jsem se dvakrát musela stěhovat. Na poslední týden před vysvědčením jsem šla ke své nejlepší kamarádce Meike. Mám z toho ještě pořád hroznou radost, že jsme mohly ty poslední dny strávit spolu. Meike je člověk, kterého už jsem párkrát ve článcích zmiňovala. Starala se o mě celý rok a byla tu vždycky pro mě. Hned po vysvědčení mě čekalo druhé stěhování. Šla jsem do úplně jiného města, do úplně jiné rodiny a s domluveným praktikem místo každodenní školy. Nevím, jak poděkovat za to, že jsem takovou možnost měla. Nakonec jsem po celém školním roce našla tu nejlepší rodinu a ještě si k tomu mohla zkusit, jestli práce v advokátní kanceláři byla něco pro mě.
Teď už se tak nějak musím smířit s tím, že za pět dní je konec. A co potom?
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
Možná je právě to ten problém. Nekoukala jsem na čas. Nekoukala ani na to, kolik už toho mám za sebou, ani na to, kolik mi toho zbývá, žila jsem každý den tak, jak byl. A když přišel každý měsíc ten pátý den, na kterém jsem měla usednout k počítači a napsat článek, tak jsem nemohla uvěřit tomu, že už je to další měsíc.
A tak je to tady. Zbývá mi posledních pět dní a pak už se vracím "domů". Někdo se může divit, proč je domů v uvozovkách, ale je to tak. Domov je pro mě místo, kde mám já své místo, a nemusí to být nutně u rodičů, nebo tam, kde máte podepsanou smlouvu. Je to místo, kde jdete večer spát a ráno se vzbudíte. Kde jsou všechny vaše věci, váš prostor a vaše myšlenky. Je to ale také místo, kde jsou osoby, které vám každé ráno popřejí dobré ráno, se kterými stolujete, trávíte volný čas a které máte rádi. Je to místo, u kterého máte pocit, že tam patříte, ať se děje cokoliv.
Je těžké odjet, protože vím, že jsem tu celý rok budovala něco, k čemu se asi jen tak nevrátím. Vybudovala jsem si tu spousty přátelství. Opravdu teď můžu říct, že mám kamarády všude na světě. Vybudovala jsem si místo v každém ze svých předmětů a v každé hodině ve škole. Našla jsem tu hostitelské rodiny, na které budu vždy vzpomínat, ale také jednu, která pro mě bude takovou druhou rodinou, ačkoliv se známe jen chvilku. Myslím, že jsem si našla místo u každého, kterého jsem tu potkala.
Poslední měsíc se stalo hodně věcí, a tak jsem neměla vůbec žádný čas. Musela jsem zařídit poslední věci ve škole tak, abych odevzdala všechny učebnice, poděkovala všem učitelům za skvělý rok, získala poslední potřebné papíry a se všemi se rozloučila. Také jsem se dvakrát musela stěhovat. Na poslední týden před vysvědčením jsem šla ke své nejlepší kamarádce Meike. Mám z toho ještě pořád hroznou radost, že jsme mohly ty poslední dny strávit spolu. Meike je člověk, kterého už jsem párkrát ve článcích zmiňovala. Starala se o mě celý rok a byla tu vždycky pro mě. Hned po vysvědčení mě čekalo druhé stěhování. Šla jsem do úplně jiného města, do úplně jiné rodiny a s domluveným praktikem místo každodenní školy. Nevím, jak poděkovat za to, že jsem takovou možnost měla. Nakonec jsem po celém školním roce našla tu nejlepší rodinu a ještě si k tomu mohla zkusit, jestli práce v advokátní kanceláři byla něco pro mě.
Teď už se tak nějak musím smířit s tím, že za pět dní je konec. A co potom?
Mějte se krásně a rozšiřujte si své obzory!
Týna
